Dobrý den.

 

Že se nacházíte v biografii mých internetových stránek jste zřejmě pochopili hned po přečtení této věty. O založení svého webu jsem snil už jako malý chlapec, vlastně v době, kdy ještě žádný internet nebyl. Hned jak sem vylezl z mámy a začal šustit plínkama, začal se mi v hlavě rodit tenhle plán. Bylo to někdy v půlce sedmdesátých let a moje první slova byla skutečně „WéWéWé“. Nemaje ještě ani jednoho zubu jsem s výslovností měl trochu problémy, tak to znělo spíše jako „FéFéFé“, ale časem sem jazyk obrousil o dudlík ze slonové kosti a WéWéWé konečně znělo jak mělo.

Základní školu jsem odchodil jen s nelibostí. Jediný, co mě bavilo, byla vlastivěda, tělocvik a kreslení. Nesnášel jsem matiku, jelikož sem nechápal, proč mám výsledek rovnice vždy jinej než ostatní žáci. Naopak v pěstitelkách mi nedělalo problém rozeznat plešatého učitele Šarouna od brambory, protože brambora rostla jen na podzim, zato Šaroun z nás sígrů rostl celej rok. V tělocviku mi šel celkem šplh na tyči a dokonce jsem jednou udělal školní rekord. Myslím, že to bylo něco mezi pěti a šesti vteřinami, co sem vysoukal svoje rachitický tělo ke stropu a dotkl se cíle.

Ve sportu jsem pokračoval, a to jako cyklotrialový závodník. Každý víkend byl stráven na závodech, kde se odírala kolena. To trvalo až do pádu komunismu, jelikož se motoklub (AMK Říčany), za který jsem jezdil, rozpadl.

Někdy v pátý třídě k nám přeřadili Jirku Zemana, syčáka a přetrhdílo ze školy v Perunově ulici. To byl první zásadní zlom mého doposavad klidného dospívání. No, a Zeman Zemánek mě spolu mým dříve rozeným bratrem Matějem doprovázejí životem až doteď.

Dalším mezníkem byl skateboard. Ten jsme s bráchou objevili někdy v půlce osmdesátých let a jezdíme na něm do dneška. Nic víc mi neovlivnilo život tak, jako tohle magické okolečkované prkénko. Zažil jsem na něm spoustu zábavy, pohody, cestování, závodů, focení a taky pádů, odřenin, podlitin a zlomenin. Dokonce jsem přišel i o zuby, které jsem si vyrazil o zábradlí. Dříve jsem na kolečkách trávil každej den, dneska se snažím jezdit alespoň pár dní v tejdnu. Stejně je to ale i po víc jak dvaceti letech odírání se a pocení ta nejbáječnější věc i když už to tělo bolí a strach je větší a větší.

Po základní škole, já trouba, pobejval na umělecko průmyslové škole na Žižkově, jenže po půl roce jsem byl z jistejch důvodů odejit. O čtyři roky později za mnou přišla maturita na SMŠUD v oboru loutka. Skutečně mě ale vodění a výroba loutek nikdy neživila. V roce 1994, hned po maturitě, jsem nastoupil do FORMY, jednoho z prvních grafických studií u nás. Skenoval jsem na všech možnejch skenerech, upravoval fotky, učil se fotomontáže, programy, o barvách a hlavně čelil tvrdé škole Karla Vlčka, kterému jsem za to všechno strašně vděčnej. Po sedmi letech mě však zasvědilo pod zadkem, a tak mě další životní etapa postavila na vlastní nohy. Malej ateliér u lesa se tak stal mým útočištěm, kde trávím veškerý svůj pracovní čas. Dělám nejrůznější zakázky a nad ránem zapomínám na realitu.

Můj táta fotograf mě zasvětil do světa fotoaparátů a máma redaktorka zase do psaní, který mě strašně baví. Snažím se cvakat a škrábat, kdykoli je na to chuť, a tak se mi začal tvořit archív, kvůli kterému jsem vlastně vytvořil tyto internetové stránky. Bohužel jsem díky svému bordelářství přišel o valnou většinu své dosavadní práce. Něco zůstalo v datech na nejrůznějších médiích, která se časem zatoulala, a něco skončilo v odpadkovém koši, neb se pro samé papíry nebylo kam hnout. Lituju toho.

Mé psaní a focení se z velké částí týká cestování. Toulání se po různejch zemích se mi stalo drogou. Už moje první cesta po Thajsku (1998) mi naznačila, že trajdání bude moje hobby. A proto každý rok strávím nějakej čas s baťohem na zádech a kytárou přes rameno. V sekci foto jsem zveřejnil fotky z Venezuely, Indie, Vietnamu, Barmy, Hong Kongu,  Číny, Laosu, Thajska, Kambodže..... prostě ze všech míst, kde mi visel fotoaparát na krku.

Jeden ze způsobů, jak se poflakovat po tý naší kouli, je cykloturistika. Tašky na kolo, stan, spacák a jede se. Se Zemánkem, tím mým kámošem jak hovado, šlapeme po Čechách, Slovensku, Maďarsku a jednou i z Brna do Benátek, což jsme ujeli za jedenáct krásnejch dní. Joj, to je krásy hmatatelné ze sedla našeho bicyklu.

Poslední, co bych chtěl na sebe prásknout, je to, že většinu svého času mám pověšenou na krku kytaru. Ta je mi útěkem od reality, lechtadlem na prsty, ozdobou nad trenkama a hlavně ji libovolně můžu mučit. K ostruněné slečně mě přivedl táta, se kterým jsem nějakej čas hrával ve skupině OPO. V té době jsem hru studoval u Marka Šimůnka, z čehož čerpám do dnes. Mým skutečným hudebním prostředím je ale kapela Wohnout, kde hraju a zpívám.

Tolik k tomu mému, doposavad krátkému životu.

 

Homolka Tobolka

foto