Jsem vrah

(z knihy Deník mořskýho ježka)

Podíval jsem se průhledem v mohutný zdi do temný kopky, kde zelo pár kamenů osvícenejch sloupcem pronikajícího světla. Nikde jsem žádný kosti neviděl. Očima jsem skrze tmu sice nedosáhl úplně do celýho prostoru, ale kdyby tam ty kosti byly, bylo by jich hodně, protože čtyřčlenná rodina přeci po sobě zanechá pěknou hromádku.

Vyběhl jsem po schodišti nahoru, protože jsem odtam­tud uslyšel svoje děti a měl strach, aby je náhodou nenapadlo lízt po hradbách. Byla to vejška. Šternberská hladomorna stojí hluboko v lese a měří rovnejch dvanáct metrů a co jsem tu byl naposled, změnila se od základu.

Kameny, který za ta staletí vypadaly ze zdí, byly zaplác­nutý maltou znova na svá místa, starý bukový klády a ohniště byly pryč, všude zameteno, tráva po­sekaná, podél půdorysu dokonce rostly okrasný keře a ta mříž od hladomorny měla zbrusu novej zámek.

Po pětadvaceti letech by ty kosti musely bejt už úplně bílý, takže bych je ve tmě viděl. Představoval jsem si, jak ta rodina volá o pomoc, souží se žízní a hladem, snaží se najít v mazlavý hlíně žížaly a brouky, aby se nasytily alespoň děti.

Zatím co se rozhlížím z hradeb hladomorny po trav­natejch březích řeky Sázavy, v podvědomí mi běží dě­sivej scénář, kde se tatínek pro svou rodinu obětu­je a uřízne si tupým houbařským nožem ruku, scénář kde hladová děcka malejma zoubkama rvou cáry krvavýho masa, aby naplnily hladový žaludky. Vidím ohlodané otcovo tělo a umírající drobotinu, koukám na jejich kostry potažený tričkama s nápisem NY basketball team, sleduju tu zkázu, který jsem spolutvůrcem.

A teď, po těch letech, mě tu tahají moje děti za ruku, abych se podíval na berušku, která se snaží vzlítnout do letního větru. Dívám se na ně a sleduju jak se jí snaží pomoci do letu, protože jí vítr muchlá průhledná křidélka zpátky pod krovky. Kdyby tak věděly, že jejich milující táta je vlastně zákeřnej vrah.

Vzpomínám na dobu, kdy jsem tu se Zemánkem nocoval coby pubertální vandrák s celtou a konzervou. Když jsme ráno pomočili ohniště, típnuli cigára a hodili bágly na záda, všimli jsme si jich. Byla to vyjukaná rodina lufťáků, která si se zájmem prohlížela tmavou kopku hladomorny. Když byli všichni uvnitř, střetnul jsem se s šibalským pohledem Zemánka a hned nám bylo všecko jasný. Zaklapli jsme petlici, která šla otevřít jen zvenčí a za hlasitýho smíchu zdrhali.

Až dnes, když jsem s dětma k hladomorně kráčel, jsem si na to vzpomněl. Naštěstí tam žádný kosti nebyly, možná už je někdo uklidil.

Autop (2012)