Na kole z Prahy do Turecka 2009

Šlap Šlap Šlap …
Každej zásadní nápad se rodí v hospodě nad mizejícím pivem. Neméně to bylo u rozhodnutí, že pojedeme na kole do Turecka. S mým kamarádem Zemánkem už jsme tímto způsobem najezdili mnoho kilometrů, takže Istanbul se i přes notnou opilost zdál reálným cílem. Náš poslední cyklo-vejlet vedl z Brna do italskejch Benátek, což byla zhruba poloviční vzdálenost toho, co jsme plánovali teď. Hrubým odhadem jsme se dopočítali dvou tisíce kilometrů a trošku nás při tom pomyšlení zabolel zadek. Musím podotknout, že to není žádný extrém, neb po světě jezdí mnoho cyklistů s daleko vzdálenějšími cíli. My to brali spíše jako pěknej vejlet, kde si ve vypjatejch situacích budeme moci odůvodněně zanadávat. Krásného rána letošního září jsme se sešli na pražskejch Vinohradech a to u stanice metra Flóra, což je místo opředené magií, neb se zde nalézá strašidelnej hřbitov v těsné blízkosti obřího obchodní centra. Řeknu vám, že není divnějšího pocitu, než když se člověk vydá na kole do Turecka a projíždí teprve Vršovicema. Zahne z Kodaňský do Vršovický ulice a míří do Hostivaře a Petrovic s vědomím, že takto v kuse pojede následující tři týdny. Za pár hodin zmizí matička Praha a před námi se otevře pohled do nekonečna. Žluté podzimní barvy souloží s ostře modrým nebem a foukání větru prořezává zvuk přehazovačky a míjejících automobilů. Tělo se pozvolně seznamuje s námahou, kterou k večeru střídá únava a otlačeniny sedacího ústrojí. Čechtice, Telč, Dačice, Znojmo a krásná krajina česká přechází v Moravu a nekonečné vinice. Naše kola nesou po stranách brašny, kde máme vše potřebné k přežití. Oblečení, jídlo, stan, spacák, vařič a nezbytně nutné nářadí. Stanujeme kde se dá. Křoví, pole, les, nebo jabloňovej sad.Třetí den nás vítá Rakousko a jeho sterilně vyčištěná krajina. Všechno je nařádkované, vyskládané, zametené a uhrabané. Lidi odměřeně zamávaj a dále se věnují své činnosti. Maďarsko už je lidštější. Náš denní průměr je kolem sto dvaceti kilometrů. Někdy to přestřelíme na sto čtyřicet, jindy ubereme. Balaton a ochutnávka maďarské kořalky, lány kukuřice, a převoz přes Dunaj. Projíždíme Srbskem až do Bělehradu, kde si musíme dát kvůli křeči v mém lejtku denní pauzu. Dále okolí začíná  “východovatět”. Špinavé vesnice, slumy, odpadky, rozbité silnice a smradlavé fabriky. Čelíme zákeřnejm smečkám toulavejch psů, nebo mračnům létajících mravenců. Ve skalách projíždíme temné tunely a stovka kamiónů nás drží při krajnici. Vydatně prší. Bulharsko je šedé a depresivní, obvzláště díky horečkám mého kamaráda a vytrvalému dešti. Náš vejlet se proměňuje v nekonečnou pouť. A konečně Turecko. Daleké rozhledy, stáda ovcí, mešity a orientální modlitby. Slunce, déšť, vítr. Stojíme pře Modrou Mešitou v Istanbulu a náš kilometrovník ukazuje 1960 km. Připíjíme čajem na život a bilancujeme. Mnoho kilometrů, mnoho námahy, jedna poraněná ruka, dva otlačené zadky, čtyři píchnuté duše, jeden zničenej plášť, ale dva šťastní lidé. A to je nejvíc.