AFRIKA – keňa (pro nemocnici Itibo)

1.02.2018

TOČÍME V AFRICE

(v rámci projektu na vybavení nemocnice Itibo v Keni – www.wohnoutiproitibo.cz)

Sedím s výhledem na stydnoucí kafe a jediným rušivým elementem je počítač na mém klíně. Jsem v Africe, v Keni, v nemocnici Itibo. Nebojte. Nic mi není. Naopak se citím absolutně skvěle, protože cestování tolik miluju.

Rozverný děti přinesly na klacku chameleona (eňambu) a čekají, že si zviřátko za bonbón vyfotím. V dálce zpívají u pohřbu, projela motorka. Už tři dny jsem si neměnil ponožky. Tohle mi přeci vůbec nevadí. Nejsem tu na návštěve starosty Mělníka, ale snažíme se tu natočit klip.

Víte jak se točí klip v Africe? Já tedy ne! A tak jsem jednou do googlu zadal “Afrika, klip, kapela” a jelikož mi na obrazovce vyskočila změť slonů, vybledlejch rockerů a reklam na spreje proti komárům, tušil jsem, že tohle se prostě musí zaimprovizovat.

Děti to vzdaly a chameleona pustili zpátky do větví. Pohřeb zřejmě skončil a ulicí projelo hejno motorek. Jak se v Africe asi truchlí?

Wohnouti pravidelně cestujou už léta. Naše první exotická cesta vedla do Asie ještě někdy v devadesátých letech, v době, kdy jsme připravovali debut. Od té doby jsme spolu prošmejdili mnoho zemí. Ano. Slovo šmejdit je tu naprosto namístě, neboť to přesně charakterizuje náš cestovatelskej styl. Nejsme památkáři ani přílišní zoologové. Spíš se tak různě couráme, lezeme kam se nemá, děláme co se nedoporučuje, nebo se snažíme s místňákama mluvit česky, což je obrovská prča.

Děti přinesly jiného chameleona. Asi je lepší než ten předchozí. Ukazuju jim prázdnou ruku a hádám se, že já mám chameleona taky, ale ten můj se líp dokáže zamaskovat do prostředí. Jejich oči se ani nehnou. A tak píšu dál tenhle příběh.

Odletěl jsem do Afriky sám, neboť ostatním z kapely se to nehodilo. Matěj jel do své oblíbené Indie, Zemánkům se to doma okotilo a Fenek cestuje nejraději na hokejovej zápas Třinec – Havlbrod. V Keni se mi líbí. Připomíná mi ostatní zaprášený země. Někde je více exotická, jinde zase vypadá jako okolí Mnichovic. Jen tu nikde nejsou tak žlutá pole, že Ano?

Děti tu nejsou. Asi šly lovit dalšího, ještě lepšího chameleona. A u nohou mi leží Čendice – místní přítulná fenka s vytahenejma cecíkama. Bude pršet.

Kdysi mi někdo říkal, že když tě nakopne žirafa, letíš devět metrů. Oprášíš se, jenže si všimneš, že ve křoví leží lev a chystá se skočit. Tu přijde hroch a lva zašlápne. Hroch je sice jedno z nejnebezpečnejších zvířat, ale když mu logicky vysvětlíš svojí nekonzumovatelnost, je Afrika bezpečná.

Ve městech to může být jinak. Jako malej jsem měl pro svou křídovou pleť přezdívku ředitel vápenky. Jsem prostě bělejší běloch. No a tak tu přitahuju pozornost nejen svou kůží, ale i bílou kytarou, kterou nosím neustále přes rameno. Ta je ostatně hlavní hrdinkou klipu. Snažím se místní pro dobrej záběr zaujmout, což ostatně není třeba. Stačí si prostě někam stoupnout a ono se to všecko stane samo.

Aaa. Tak děti přinesly třetího chameleona. Tentokrát si ho beru i s klackem do ruky a snažím se mu zadívat do očí. Problém.

Na našem pracovním vejletě je kuriózní, že se přesouváme terénní sanitkou. Houkáme když je třeba a tváříme se velice důležitě. Je vedro a na jazyk sedá červenej prach. Splachujeme ho v místních restauračních boudičkách studeným nápojem. Tu se třeba přiklátí zrubanej černoch a snaží se napít z dezinfekční lahvičky, kterou máme na stole. Ta mu nečekaně vyprskne přímo do očí a nastává moment, po kterým se může stát cokoliv.

Chameleon si během psaní předchozích řádků přelezl na krabičku cigaret a snaží se s ní splynout. Tak složitej úkol ve svém proměnlivém životě ještě neměl.

Jo, proč Afrika? Protože je zde nemocnice Itibo, která by ráda dýchací přístroj. A naše kapela by tomu ráda pomohla. Víte, taková nemocnice v daleké zemi, která je zmítána vším možným, to není jako otevřít si hokynářství v Přerově. Tohle už chce dávku odvahy. Tady můžete chodit jen s pitomým formulářem od čerta k ďáblu a najednou koukáte, že už je prosinec. Tohle prostě obdivuju.

Aha. Tak chameleon už tam není. Buď se mu splynout podařilo, nebo odlezl lovit chameleonici. Dycky si představuju, jak jdu na chameleoní párty a nikde nikdo. Pak se v sále změní barva světla a všude samej chameleon.

Jelikož jsme v půlce naší mise, nemůžu říci, co se stane dál. Ve scénáři máme “Honzu žere lev”. Tahle scéna se dá točit jen jednou, chápete? A tak jsme si říkali, že by nebylo logický na to jít hned po příletu. Chceme tu udělat dobrej klip. Opravdu dobrej. Tak dobrej, že si ho jednou pustíme a řekneme si ” to je ale dobrej klip”.

Chameleon se konečně přestal schovávat a postavil se k světu jako chlap. Beru si ho do dlaně a snažím se ho dětem vyměnit za bonbon. Karta se obrátila a já si jdu dát s místňákama čaj. Stejně už mě neba psát.

AFRIKA S KYTAROU

Je to něco mezi houkáním opilé sovy a dětským zvoláním. Občas to máme hned za hlavou, jindy se to strašidelně line dálkou. Tenká stěna stanu nás chrání alespoň pocitově. To hyeny se vydaly lovit.

Jsme tu čtvrtou noc. Hřeje nás chlupatá deka a před vlezem do stanu hoří svíčka, které se predátoři bojí. Zebry ukusují nízkou trávu, vítr rozezní listy stromů. Zabzučí komár, ale repelent ho nenechá sednout na naší lehce spálenou kůži. Je krásná noc a my se propadáme do snů.

Jako malý kluk jsem sedával s velikou knihou o Africe u dědy na klíně a zvědavě těkal očima z obrázku na obrázek. Žirafy, sloni, zebry, divoká prasata, to vše, co bylo na fotkách, teď chodí kolem nás. Pamatuju si masajskou sošku z očouzeného dřeva, která neměla ruce. Děda si ze mě utahoval, že si ten pán tahal za pindíka a to tak dlouho, až mu ruce upadly.

Hyeny strhly za naším stanem zebru a táhnou jí na místo ideální k hodování. Svítíme baterkou do tmy a vidíme desítky očí. Trhají jí zaživa. Poslední výkřik umírajícího zvířete prolétne tmou a nám se tají dech. Tohle je příroda, kde život střídá smrt za nejrůznějších okolností.

Dnes budeme asi těžko usínat. Když se nám konečně začíná dařit zatlačit víčka, kolem stanu cosi proběhne a ozve se řev lva. Ten neutichá ani následující hodinu, jen občas ho střídá dunivé mručení. Musíme usnout.

Ráno nás budí rozžhavené slunce a pasoucí se žirafy. Takhle nějak by mohl vypadat ráj.

Jsme na břehu rezervace Masai Mara a chystáme se natočit záběry pro náš klip. Máme s sebou bílou elektrickou kytaru o které se v písničce zpívá.

Míříme do náhodně vybrané masajské vesnice, což je kruh hliněných domečků s vprostřed uchozeným nádvořím z hnoje a písku. Masajové chodí v červených přehozech, v uších mají obrovské díry a na tváři vypalený symbol jejich kmene. Děvčata a staré vrásčité dámy jsou ověšeny korálkama z barevných kuliček. Ideální pro náš záměr.

V té dědově knize, kterou jsem tak často sundaval z police, byli i tihle zvláštní lidé. Na jedné fotce pil malý masajský kluk moč čůrající krávy. Když je sucho a toky vyschnou, je každá poživatelná tekutina zlatem.

Ve vesnici smlouváme a pokoušíme se Masaje přimět ke spolupráci. Nikdy v životě neviděli nic tak zvláštního, jako je elektrická kytara. Snaží se na ní hrát, což přináší luxusní záběry. Masajové po chvíli manipulace sehrajou domluvenou scénku.

Příroda je tu drsná. V rezervaci jsou desítky nebezpečných zvířat a je k podivu, že se ti šlachovití lidé s klackem v ruce mezi nimi tak elegantně pohybují. Máme nádherné záběry souložících lvů, rozverných lvíčat, mazlících se žiraf, nebo rozdováděných hrochů. Naše objektivy doslova hltají ty neuvěřitelné scenérie, kterými jsme tu obklopeni.

Náš klip má jisté poselství. V západní části Keni, před dvanácti lety, založil zdravotník Aleš Bárta Itibo – nemocnici, která je řešitelem všech možných zdravotních problémů, nemocí, či úrazů lidí nejen z jejího okolí. V Itibu jsme pobyli týden.

Nikdy jsem se nedostal tak blízko ke běhu věcí, které souvisejí s naší životní prioritou, což je zdraví. Viděl jsem operaci chlapa posekaného mačetou, řvoucí dítě se zaseknutou kuličkou v uchu, kluka co spadl do hluboký studně a polámal si žebra. Ale taky byl svědkem porodu, po kterém rodička sedla obkročmo na motorku a odjela s dítětem zamotaným v dece po hrbolaté cestě domů.

Obdivuju práci místních zdravotníků! Když jsem listoval fotoarchivem nemocnice Itibo, někdy mne až mrazilo. Popáleniny, autonehody, zlomeniny, pracovní úrazy, nádory, neidentifikovatelné kožní choroby…některé obrázky jsem raději přeskočil, zejména oběti velké havárie, kdy expolodovala cisterna s benzínem a sežehla desítky lidí.

Vybavení nemocnice je zatím omezené, ale v rámci nejrůznějších charitativních akcí se rozrůstá. My Wohnouti bychom rádi pomohli koupit dýchací přístroj, který usnadní práci doktorům a odlehčí pacientům.

Jsme přímo na místě a vidíme co je třeba. Nikdy jsme ještě netočili klip tímto způsobem. Snažíme se o záběry, které se kolikrát nedají připravit. Jezdíme po Keni z místa na místo a hledáme lokace. Dostáváme se do situací, které jsou přinejmenším zvláštní. V divočině jsme velice opatrní, abychom moc nedráždili anděla strážného a nepřibližujeme se ke zvířatům moc blízko. Mezi záběrama se rozhlížme, zda ve křoví něčíhá něco hladového.

Ve městech to není o nic méně dobrodružnější. Přitahujeme pozornost nejrůznějších individuí a někdy je nám tam fakt těsno. Není tu prostě úplně bezpečno, tak se snažíme pracovat rychle. Některá města jsou doslova apokalyptická.

Jinak je tu ale nádherně a my máme naplňující zážitek. Pevně doufám, že klip bude krásným otiskem těchto třech týdnů strávených v zemi, která je tak kouzelná.

Když se nám podaří vybrat dost peněz na dýchací přístroj, naše mise bude splněna.

Tak moc rád bych našel tu knihu, ze které mi děda četl. Na její titulce byl světle hnědý slon. Přesně takový nám přišel do posledního natočenýho záběru.

Sbírka běží na www.wohnoutiproitibo.cz

IIIEII